Bombardování Jugoslávie. Miloševič, Šešejl před Haagským tribunálem.
Dny, na které civilizovaný svět nesmí zapomenout
Prof.Dr.Rajko Doleček, DrSc.
Tím prvním dnem je 24.březen 1999, kdy se NATO, na základě výmyslů svých vůdců a jejich dezinformací o událostech na Kosovem, stalo svou činností vlastně zločineckou, barbarskou organizací. Jak jinak nazvat nevyprovokovanou skutečně krvavou agresi proti tehdejší „malé Jugoslávii“ (Srbsko + Černá Hora), která znamenala 78 dnů a nocí bombardování (denní průměr bombardování byl 10 hodin !), ničení a zabíjení hlavně v Srbsku, částečně i v jeho provincii Kosovu, bez doporučení, nebo povolení Radou bezpečnosti OSN, s následným vyhnáním hodně přes 200 000 Srbů, Romů, prosrbských Albánců a uloupením jejich majetků.. Tehdy letci z „hodné, šlechetné Evropské unie“, tedy z Dánska, Holandska, Itálie, Francie, z Británie, atd., z NATO a hlavně z USA, bez milosti ničili a vraždili a jako „kolaterální škodu“ zabili na 2 768 civilů, včetně dětí, a 1031 vojáků, zranili přes 11 000 lidí a napáchali v rámci orgie ničení a škod, i podle západních odhadů, za více než 50 miliard US dolarů. Třebas jen u Nového Sadu zničili TŘI veliké mosty přes Dunaj. Kolik jen elektráren, škol, továren civilních potřeb, zdravotnických zařízení (přes 80), chemických továren, velikých provozů ropného průmyslu a měst při tom bylo těžce poškozeno.
Tady je dobré připomenout, že Německo, včetně jeho bombardérů, v Srbsku již potřetí za poslední století ničilo a zabíjelo…Ty „kolaterální ztráty“ znamenaly opakovaně i mnoho zabitých Albánců, když se ti NATO „hrdinové–letci“ např. z bezpečné výšky 5 000 metrů špatně trefili a omylem 14. dubna 1999 napadli albánskou kolonu civilů na cestě mezi Dečani a Djakovicí a zakázanými kazetovými bombami tam zmasakrovali na 75 albánských civilů. Den na to veliký dezinformátor, prezident USA Bill Clinton v projevu v San Francisku řekl „“My jsme v Kosovu, protože se staráme o to, abychom uchránili lidské životy…“
Je smutné a nevysvětlitelné běžnou logikou, proč americké letectvo použilo hrozný ochuzený uran při bombardování Srbska, včetně Kosova, jehož následky se už bohatě hlásí ve formě zvýšeného výskytu zhoubných nádorů, leukémií, malformací plodů.
Tady nelze nepřipomenout hlavní viníky toho vraždění a ničení, kromě již citovaného prezidenta Clintona. Byla to paní Albrightová, ministr zahraničí USA (kdosi ji později vtipně nazval „Balkánská řeznice“), bombardování velmi podporující a svého manžela do toho nutící Hillary Clintonová (o 12 let později tvrdě prosazovala bombardování Libye a člověka jímá hrůza, že je možnou kandidátkou i na prezidenta USA), tehdejší britský premiér Tony Blair, kterého mají teď Britové plné zuby, tajemník NATO Javier Solana, ministr zahraničí Británie Robin Cook., trapný Joschka Fischer, ministr zahraničí Německa, Hans Dietrich Genscher,.. A záplava dalších…O té době budoucí nositel Nobelovy ceny za literaturu (2005) Harold Pinter napsal článek „Harold Pinter o banditech a vrazích“ (Der Standard, 20.května 1999). Za rok původně mainstreamový autor William Pfaff vystřízlivěl a napsal článek „Po lžích NATO o Kosovu je čas se očistit“ (International Herald Tribune , 11.května 2000). O myšlenkách z té doby australského premiéra M.Frazera napsal M.Madigan (Herald Sun, 9.března 2000):“Bývalý premiér M.Frazer označil NATO za organizaci lhářů, přirovnal NATO v Jugoslávii ke španělské inkvizici a křižákům, kteří pobili milióny lidí ve jménu křesťanství“.
Bývalý americký hlavní prokurátor (attorney general) Ramsey Clark organizoval 10. červnaq 2000 v New Yorku Válečný tribunál o zločinech USA/NATO proti Jugoslávii, Srbům. V obžalobě obvinil prezidenta USA B..Clintona, vládu USA, NATO a ostatní, z mezinárodních zločinů a z porušení mezinárodních i domácích zákonů…
Výbor pro zastavení války proti Jugoslávii, ústy profesora právnické fakulty v Torontu Michaela Mandela, prohlásil 12.dubna 1999 o čtyřech zločinech organizace NATO:
1.) zločin proti lidskosti (zničující zbabělé letecké útoky).
2.) zločin proti mezinárodnímu právu a Chartě OSN,
3.) zločin proti historii (degradace pojmu genocida k ospravedlnění agrese.“Jako Žid toto vnímám obzvlášť intenzivně. Jak může vůbec někdo vážně přirovnávat Srby k nacistům“),
4.) zločin proti pravdě („Já zde mluvím o vás, media, která zveřejňujete každou od samotného NATO připravenou povídačku jako pravdu, abyste vyrobila souhlas (k agresi)“.
Lži, které v té době mainstreamová media a vlády zveřejňovaly, se týkaly, kromě jiného, i počtu mrtvých Albánců, údajně povražděných Srby. Vláda USA měla i svého „putujícího velvyslance (ambassador at large) pro válečné zločiny“ při State Departmentu, pana Davida Scheffera, který uvedl za nejhorších bombardování Srbska v květnu 1999, že je nezvěstných a asi mrtvých (feared dead) 100 až 225 000 Albánců. Ministr obrany USA W.Cohen v CBS 16.května 1999 odhadoval počty nezvěstných a asi mrtvých Albánců na 100 000.
Ani prezident Clinton nebyl „troškař“. Na tiskové konferenci 25.června 1999 prohlásil, že na Kosovu leží desetitisíce mrtvých Albánců. Údaje od OSN původně mluvily o 44 000 mrtvých, pak počty zmenšily na 22 0000, pak dokonce na 11 000 i méně. Kdyby bylo těch mrtvých i jen 10, je to strašné, ale dělat takto z lidských tragedií (ať už Albánců, Srbů, Romů, Goranců) neúnosnou propagandu, je skutečně hnusné. Tak trochu tečku za těmito strašnými údaji, plnými nehorázných lží, udělal článek americké novinářky M.Farleyové (Los Angeles Times, 11.listopadu 1999) „Na Kosovu bylo dosud vykopáno 2108 mrtvol“. Jaksi to nesouhlasí s těmi statisíci zřejmě mrtvých, jak to uváděli propagandisté. Mezi těmito mrtvými byli nejen Albánci, ale i Srbové, Romové. Známý americký novinář Alex Cocburn napsal k tomu provokativní článek „Kde jsou doklady o genocidě Albánců?“ (Los Angeles Times, 29.října 1999). Zdalipak se ta banda lhářů alespoň trochu začervenala?
Jako perličku z výkonů těch lhářů nutno citovat i hrůzostrašnou zprávu západních medií, z doby divokého bombardování Srbska, citovanou i NATO mluvčími, ve které albánský očitý svědek uvedl, že Srbové pobili 700 (!) Albánců a jejich mrtvoly pak naházeli do velkodolu Trepča…Když válka na Kosovu skončila a NATO jednotky okupovaly Kosovo a teroristická organizace UÇK začala vraždit Srby, Romy a prosrbské Albánce, mluvčí vyšetřující komise Tribunálu v Haagu (ICTY) Kelly Moorová prohlásila (12.října 1999), že v šachtách dolu Trepča žádné mrtvoly a ani jejich zbytky nenašli !!!Takže se koncem roku (31.prosince 1999) objevil ve Wall Street Journal pozoruhodný článek D.Pearla a D.Blocka „Válka v Kosovu byla krutá, rozhořčená a divoká; Genocida to nebyla“, s podtitulkem „Povídačky o masových ukrutnostech vznikaly a přecházelo se přes ně s nedostatečnými důkazy – Nebyly žádné mrtvoly v šachtách dolu“… Bandám lhářů a propagandistů to bylo zřejmě jedno…
Lhářům z medií a bohužel i z řady vlád Západu uštědřili nepříjemné překvapení i španělští lékaři, soudci a forenzní znalci, kteří měli zajistit pitvy údajně masově povražděných Albánců v okolí města Istok na severu Kosova. Člen toho týmu Pablo Ordaz napsal v časopise El Pais (23.září 1999) „Zločiny války – Ano, Genocida – Ne. Říkali nám, že odjíždíme do nejhorší zóny Kosova, že se máme připravit na provedení více než 2 000 pitev do konce listopadu…Našli jsme pouze 187 těl k pitvě. A tak jsme už doma (konec září). K tomu dodává Juan Lopez Palafox: „187 nalezených a vyšetřených těl bylo pohřbeno v individuálních hrobech, většinou obrácených (jako muslimové) na východ k Mekce…Těla byla bez známek mučení…“ K tomu dodal forenzní odborník Emilio Perez Pujol: „Nebyly to masové hroby…Srbové nejsou většinou tak špatní, jak je líčili…“
Ministerstvo zahraničí „malé Jugoslávie“ (Srbsko+Černá Hora) vydalo několik knih s názvem „NATO zločiny v Jugoslávii“ (NATO Crimes in Yugoslavia). Mám dvě z nich, mají dohromady 1 000 stránek a doslova stovky fotografii zkázy a vražd, provedených jménem té „hodné“ Evropské Unie, NATO a USA, po psychické masáži světa jejich masivní propagandou lží o hrůzách na Kosovu, které údajně napáchala srbská armáda a policie. Jistě bylo napácháno mnoho zla, ale kdo to začal, kdo začal zabíjet srbské a jihoslovanské polocity, úředníky? Bylo by dobré, kdyby se občané Česka mohli dovědět skutečnou pravdu o „rozbušce války na Kosovu“, o údajné vraždě civilů v Račaku (16.ledna 1999), kterou tak úspěšně rozdmýchal a inscenoval šéf mise OBSE, americký diplomat W.Walker, známý svou činností v Salvadoru v osmdesátých létech, kdy tam řádily ultrapravicové „eskádry smrti“. Proč nepustil na místo ohledání „zločinu“ v Račaku srbského soudce z Prištiny paní Marinkovićovou, i když o to intenzivně žádala? Srbská media potom nazvala pana Walkera „velvyslancem lží“.
Tady se člověk nepřestává divit trapnosti, provedené v 2008 panem Karlem Schwarzenbergem, když BEZ souhlasu parlamentu uznal Kosovo za nezávislý stát, proti energickému postoji prezidenta Klause, který se za tuto trapnou ránu česko–srbskému tradičnímu přátelství omluvil velvyslanci Srbska. Jak je dobré, že nemáme pana Schwarzenberga za prezidenta.
Jako předseda Českého nadačního fondu přátel Srbů a Černohorců jsem některá letectvem NATO vybombardovaná města Srbska i navštívil. Nevelké město Surdulica, mezi četnými jinými, bez strategického významu, asi 70 km jižně od Niše, lze nazvat SRBSKÁ GUERNICA, které zažilo dva veliké nálety 27.dubna a 31.května 1999, se stovkami zničených a poškozených domů a mnoha mrtvými. Byl jsem v rozbombardovaném Aleksinci, navštívil uprostřed Bělehradu nemocnici „Dragiša Mišović“, kde laserem řízená raketa zničila jednotku intenzivní péče, viděl jsem v centru Bělehradu místo zničené Srbské televize RTS v noci z 12. na 13.dubna 1999, kde zahynula celá noční směna, tj. 16 lidí. Tento barbarský skutek NATO odsoudila i Amnesty International 6.června 2000 jako válečný zločin.
Tady jsem si vždy připomněl s trapností slova našeho bývalého prezidenta Václava Havla:“ Domnívám se, že v zásahu NATO na Kosovu je skutečnost, kterou nikdo nemůže popřít: útoky, bomby nebyly vyvolány hmotnými zájmy. Jejich charakter byl výlučně humanitární…“(Le Monde, 29.dubna 1999).
Nepřátelé míru a BARBAŘI udělali co mohli, aby v oblasti Kosova a Metohije zpevnili (!) nepřátelství mezi tamními národy. A zapomněli uvést jednu zajímavou skutečnost, kterou jsem se dozvěděl od ministryně zdravotnictví Srbska na podzim 1998. Přes opakované vraždy srbských i jihoslovanských policistů a úředníků UCK teroristy na Kosovu a Metohiji, proběhlo tam masové očkování všech dětí (asi 100 000) proti dětské obrně, doslova pod kulkami teroristů, a to pod záštitou Srbského ministerstva zdravotnictví a Světové zdravotnické organizace WHO, s kterým nakonec souhlasili i tamní albánští předáci (podnět pro to byla epidemie poliomyelitidy v samotné Albánii jeden nebo dva roky před tím.) Na toto krajně přátelské gesto se zcela zapomnělo.
Doufejme, že i o událostech na Kosovu a Metohiji nakonec skutečně PRAVDA ZVÍTĚZÍ.
Pohled na justiční podvod zvaný tribunál v Haagu (ICTY)
Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.
Tribunál pro válečné zločiny v Haagu, plným jménem Mezinárodní trestní tribunál pro stíhání osob, odpovědných za závažná porušení mezinárodního humanitárního práva, spáchaná na teritoriu bývalé Jugoslávie od roku 1991, má akronym ICTY, podle anglických slov International Criminal Tribunal for the Prosecution of Persons Responsible for Serious Violations of International Humanitarian Law Committed in the Territory of Former Yugoslavia since 1991. ICTY byl založen AD HOC (pro tento případ), pod mohutným tlakem USA, rezolucí 827 Rady bezpečnosti (RB) dne 25. května 1993. Nápad k založení Tribunálu vzešel od Klause Kinkela, když zdědil německé ministerstvo zahraničí po Hans–Dietrich Genscherovi, hlavním zločinci proti míru v souvislosti s rozbitím Jugoslávie. Nápad převzala Madeleine Albrightová (tehdy velvyslankyně USA při RB), která ihned pochopila, že ICTY bude hrát významnou roli „prodloužené ruky“ USA v mezinárodní politice. Financování projektu na začátku zajistil G. Soros, mezinárodní finanční žralok, známý pro „kupování poslušných duší“ v rámci různých nevládních organizací, NGO (non–governmental organizations), v zemích bývalého „východního bloku“. Nicméně se velmi brzy ukázalo,že ICTY je svým způsobem ilegální instituce, právní zmetek, který má řadu protizákonných, nepřijatelných vlastností:
1.)Rada bezpečnosti (RB) neměla podle Charty OSN oprávnění zakládat soud (tribunál). Kapitola VII Charty OSN jedná o situacích ohrožení míru, o aktech agrese, kdy může RB zasáhnout. Podle článku 29 si může RB utvořit vedlejší, přiřazené, na RB závislé (subsidiary) orgány, nezbytné pro své funkce. Nelze si ale představit, aby byl soud (tribunál) na někom závislým. RB nemá ve svém statutu pravomoc organizovat něco, co neodpovídá jeho pravomocem. Snad by to mohlo udělat samotné Valné shromáždění, ne ale RB.
2.)RB, když „předepisovala“ kompetence Tribunálu, zřejmě záměrně vynechala ze statutu ICTY jako základní mezinárodní zločiny: plánování, podněcování, podpora a uskutečnění agrese a ozbrojené secese, které ohrožují mír – vše to, aby ochránila pravé viníky rozbití Jugoslávie, agrese proti ni. Charta OSN (čl. 2 /4/ a /7/) zakazuje vměšování do vnitřních záležitostí druhých států, zakazuje hrozbu i použití síly od kteréhokoli státu proti jinému státu, podtrhuje, že je vojenská intervence proti kterémukoli státu agrese a zločin BEZ ospravedlnění. V případě Jugoslávie se ICTY tímto vůbec neřídil, neodsoudil flagrantní vměšování řady států do vnitřních záležitostí Jugoslávie, nepranýřoval hrozby použití síly Statut ICTY dokonce zajišťuje jeho nadřazenost nad národními soudy té které země, což je jasné porušení Charty OSN, která trvá na tom, že OSN nes mí uzurpovat suverénní práva států.
1.)Pod vlivem Tribunálu se vnitřní ozbrojený konflikt (občansko–etnicko–náboženská válka) přeměnil do mezinárodního,
2.)Odehrál se veliký podvod při poskytování a zveřejňování informací o různých válečných zločinech. Když pochopil obludnost projektu s ICTY, podal demisi první předseda komise expertů pro válečné zločiny v Bosně a Hercegovině, holandský profesor státního práva Fric Kalshoven, který chtěl fakta, důkazy a ne propagandu. Po něm touto funkcí pověřili pravověrného muslima, sunnitu, profesora Sharifa Bassiouniho, z DePaulovy univerzity v Chicagu, který velikou část informací o zločinech Chorvatů a Muslimů proti Srbům ve své zprávě (1994) nezveřejnil,
3.)Zavrženíhodné postupy ICTY znamenají často i únosy, vyloženě hulvátské zatýkání, dokonce i vraždy při zatýkání. Zcela byla odstraněna presumpce neviny. Heslo ICTY, pokud se jednalo o srbské zatykané, jako by znělo :“Dokaž, že nejsi vinen, až když tě zatkli!“. ICTY zavedl „utajené obžaloby“ (sealed indictments), o kterých postižení nemusí vůbec vědět. Jak píše (Mediterranean Quaterly, srpen 1994) profesor Carletonovy univerzity v Ottavě C.G.Jacobsen, ICTY povoluje tvrzení o vině a priori a tím diktuje a omezuje vyšetřování (chtěli to Albrightová a kanadský plukovník Fenrik z dozoru OSN nad válečnými zločiny). Při soudu s bosenským Srbem Dušanem Tadićem byl hlavním svědkem obžaloby Dragan Opačić, který zasvěceně odříkal, že viděl v táboře, jak Dušan Tadić páchá válečné zločiny. Pak se mu ale hnulo svědomí a přiznal se, že byl pod hrozbou smrti ke svému svědectví, které se naučil zpaměti, přinucen sarajevskými muslimskými úřady, že nikdy před tím Tadiće neviděl. Soud se jen „otřepal“ a pozval si jiné „svědky“, kteří možná měli otrlejší svědomí. Soud pokračoval dál, jako by se nic nestalo a Tadić byl odsouzen po nových svědectvích k mnoha letům (20 ?) žaláře.
4.)Financování byrokratického monstra ICTY, které má přes 1 000 zaměstnanců (roční výdaj přes 100 milionů US dolarů) má být hrazeno ze řádného rozpočtu OSN (čl.32 statutu ICTY). Skutečnost je ale jiná, financování ICTY je hlavně ze zdrojů USA, arabských států, Sorose, proto i příliš často ta zcela jednostranná rozhodnutí ICTY podle přání těch, kteří za to platí. Paní Albrightovou ne neprávem nazývali někteří soudcové ICTY „matkou Tribunálu“. Pěkně to vyjádřil pan Jamie Shea, mluvčí NATO (časopis The Guardian mu dal pseudonym „Šampion lží“), když řekl, že by bez zemí NATO nebyl žádný mezinárodní soudní dvůr, nebyl by Mezinárodní trestní tribunál pro někdejší Jugoslávii, protože země NATO jsou na předním místě těch, kteří založili tyto tribunály, kteří je financují a podporují v jejich denních potřebách… Uvedená obžaloba Jugoslávie byla uvedena podle konvence o genocidě. Tato konvence se nevztahuje na organizaci NATO…Země NATO jsou ty, které zajistily finance pro ustavení Tribunálu. My jsme většinoví finančníci…(1. května 1999). NATO je tedy neomylné: žaluje, soudí a vykonává rozsudky zcela podle svého…vždyť to vše platí…
5.)Výběr postupů a pořadí soudů je zcela selektivní. Řada zatčených Srbů byla ve vězení i déle než čtyři roky (např.Šešelj, Krajišnik.atd.), než začal s nimi soud. Řada „jasných“ válečných zločinců vůbec nebyla obžalována (např. generál Adem Ceku, tč. předseda vlády Kosova, bývalý velitel albánské osvobozovací armády Kosova, UCK, který spáchal řadu ověřených zločinů proti Srbům na Kosovu i za války v Chorvatsku a nyní cestuje po světě). Významný kosovský Albánec Ramuš Harudinaj, s prokázanou řadou vražd Srbů, různých Nealbánců i pro–jihoslovanských Albánců, byl sice už ve vězení Scheveningen, ale pak ho propustili, aby si mohl připravit obhajobu doma na Kosovu. „Gauleiter“ Západu na Kosovu Sören–Jessen Petersen ho chválil, jaký je to prý férový člověk. Srby takto obžalované nepouštějí domů.
Vtipně komentoval činnost Tribunálu známý kritik mnoha postupů Západu, britský novinář John Laughland (The Times, 17.června 1999): „Je to tribunál darebáků, s předem domluvenými postupy. Tento Tribunál ve skutečnosti porušuje všechny normy správného (soudního) postupu…“ Takže není vůbec nějakou slávou pracovat pro tento pochybný soud (tribunál). Naše nová soudkyně Ústavního soudu paní Ivana Janů pracovala několik roků pro ICTY. Co si asi ona sama myslí o práci a poslání tohoto výsměchu práva?
Jinak by legální založení nestranného, zákony poctivě dodržujícího Tribunálu na souzení válečných zločinů bylo nutné uvítat, nesměl by to ale být takový pokrytecký Tribunál, jak ho popisuje britský novinář Laughland, za použití slova darebáci. Uvádí se, že kolem 5–6 % populace tvoří různí psychopati, pro které události jako válka, a obzvláště občanská válka, představují významnou možnost pro ukojení jejich patologických představ. Přidá–li se k tomu odpovídající propaganda, válečné zločiny se jen množí. Ten, pro koho přestane platit Boží přikázání NEZABIJEŠ !, toho od zločinu může odvrátit jen strach z trestu. To případné potrestání však musí platit pro všechny stejně a nejenom pro ty, které „mocní pánové světa“ nemají z různých příčin rádi, proti kterým bojují, proti kterým vymýšlejí nejhorší pomluvy a lži. Tragedií pro spravedlnost je to, když globalizovaná informační služba a media nehlásí to, co se skutečně děje, ale to, co mají objednáno hlásit. Tragedií je, když ICTY zatýká a soudí podle toho, co si přejí ti, kteří ho vymysleli a kteří ho platí.
K zajištění popularity práce ICTY pomohly i různé PR (Public Relations) propagační agentury, které z dezinformací až lží dělají pravdu. Známá byla např.Ruder&Finn Global Public Affairs z Washingtonu, koupená Chorvatskem, bosensko–hercegovskými Muslimy, bohatou albánskou lobby. Ale i jinak pracuje propaganda proti Srbům, do 80tých let XX. století pokládaných za statečný a čestný národ. Od té doby jsou v řadě amerických filmů Srbové představováni jako kriminálníci, teroristé, vrahové. Tak začínal i populární US seriál JAG. I velmi populární herci převzali významné role ve vysloveně protisrbských filmech, těžko říci proč: z neznalosti? ze stupidity? z drzosti? za peníze? I vynikající Richard Gere tak vystupoval ve filmu “Za nepřátelskými liniemi“ (Behind Enemy Lines), i půvabná Nicole Kidman ve filmu „Peacemaker“ (Mírotvorce). Co všechno udělají peníze a jako polehčující okolnost i neznalost pravdy, politická stupidita.
Pro většinu nestranných pozorovatelů činnosti Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu (ICTY), vyvolalo oprávněné zděšení (podzim 2006) nedávné propuštění po DVOU LETECH vězení Nasira ORIĆE, velitele nemalé muslimské posádky, po svých zločinech zejména se známou 28. divize v Srebrenici v Bosně. Tribunál mu má dokonce ještě zaplatit určitý obnos, protože o několik málo dnů omylem „přesluhoval“ ve vězení. Orić, válečný zločinec par excellence, vůbec nebyl souzen za genocidu, ani za přímé vraždy, i když jeho jednotky od roku 1992 do 1995 zpustošily mnoho srbských vesnic a osad (prý více než 100) východní Bosny a povraždily tam mnoho obyvatel (údaje říkají až 2–3000), mužů, žen i dětí. Vojáci holandského ochranného praporu, včetně jeho velitele plukovníka Karremanse, opakovaně uváděli veliké masakry Srbů v této oblasti. Západním dopisovatelům (např. Washington Post, 16.února 1994) Orić ukazoval své „trofeje“ ve formě videokazet, kde byly jeho jednotkami vypálené domy, Srbové bez hlavy, jejich těla nakupená v žalostných hromadách, rozstřílené zdi srbské osady. Některé hromady mrtvol Srbů, jak se chvástal, „vyhazoval výbušninami na měsíc“. V sarajevském deníku Oslobodjenje (seriál od 24.srpna 1996), se brání proti informacím Muslima Ibrana Mustafiće (významného člena Izetbegovićovy Strany demokratické akce) o teroru, který Orić a jeho mafie rozpoutali v obklíčené Srebrenici (Junge Welt, 27.–28. července 1996). Orić se tam chválí, jak „v květnu 1992 (měsíc po vyhlášení samostatnosti Bosny a Hercegoviny) vyčistil četnické (tj.srbské) vesnice (vyhnal nebo zlikvidoval tamní obyvatele) a pak město (tj.Srebrenici) napadli a dobyli.“ Ještě měsíc před obsazením Srebrenici bosensko–srbským vojskem (11.července 1995), podnikli Orićovi muži další ze svých loupežných přepadů srbských vesnic v široké oblasti východní Bosny, za obvyklého ničení a vraždění. A při tom tribunál ICTY odsoudil Oriće proto, „že nezabránil zneužití lidských práv“, ne za válečné zločiny. Když generál UNPROFORu P. Morillon svědčil během soudu s Miloševićem, doslova rozzuřil bosenské Muslimy, když prohlásil, že srbské zločiny zřejmě souvisely s masakry Muslimů nad bosenskými Srby.
Kauzu Srebrenici zahájila paní Albrightová, když za měsíc po jejím obsazení ukázala několik leteckých snímků, které prý měly ukázat masakry Muslimů. Udělala to proto, aby odvrátila pozornost z vyhnání chorvatskou a bosensko–muslimskou armádou (Západem v srpnu 1995 sponzorovaná operace „Bouře“) kolem 200 000 (!) Srbů z Republiky srbská Krajina a z masakrů těch, kteří neopustili své dávné domovy.
V roce 1981 žilo v Srebrenici 28,4 % Srbů a 68,7 % Muslimů, v létě 1995 tam už žádní Srbové nebyli. Ve vloni vydané (2005), pečlivě zpracované knize Milivoje Ivaniševiće „Zločiny proti Srbům (1992–1995)“, ve vraždách v široké oblasti Srebrenici, v odstavci „odpovědní za zločiny“ je téměř všude jméno Nasira Oriće, podobně jako severně, v Posavině, téměř všude je v této souvislosti jméno dalšího hrdlořeza, Vinka Štefaneka, plukovníka HVO (Chorvatská rada obrany). V seznamu „Kniha mrtvých – Srebrenica – Bratunac“ je uvedeno 3262 Srbů, kteří byli povražděni během 1992–95 v Srebrenici a jejím širším okolí. Tribunál ICTY tyto informace dostal, ale nic proti tam uvedeným zločincům spáchaných pod vedením Oriće nepodnikl. ICTY vůbec nevzal na vědomí, že kolem 2000 Muslimů padlo v bojích kolem Srebrenici, spolu s 1200 bosensko–srbskými vojáky. Podle dezinformací, které šířily ICTY, západní média i státníci, ti mrtví Muslimové byli všechno oběti genocidy. Jako by v tamních tři léta trvajících urputných bojích nikdo nezahynul.
Zhruba ve stejném čase, kdy válečného zločince Oriće propouštěl ICTY z vězení, byl bývalý předseda parlamentu Bosny a Hercegoviny i Republiky Srbské Momčilo Krajišnik odsouzen k 27 letům žaláře po čtyřech letech pobytu během vyšetřování v žaláři (Orić byl souzen už po roce „vyšetřovací vazby“). Krajišnik byl odsouzen „pro společný kriminální podnik zvaný tvorba Velikého Srbska.“
ICTY tvrdí, že obžalovává a soudí i podle „odpovědnosti velitele“. A to je příčina toho, že téměř všichni srbští velitelé z občansko–etnicko–náboženské války v Chorvatsku, v Bosně a Hercegovině, a pak z doby NATO agrese (1999) proti Svazové republice Jugoslávii, SRJ (Srbsko a Černá Hora) a bojů proti teroristům UCK (Osvobozovací vojsko Kosova), jsou tč. věznění nebo obžalováni od ICTY. Je při tom zajímavé a trapné, že osoba, která má na svém účtu tisíce zabitých a zmrzačených ve SRJ, nedozírné ekologické škody, rozsáhlá ničení v zemi (škody podle různých odhadů až za 50 –100 miliard US dolarů), je na svobodě a těší se veliké úctě v Evropské unii. Je to pan Javier Solana, který jako generální tajemník NATO „stiskl knoflík“ dne 24. března 1999, po kterém začala 78 dnů trvající, Radou bezpečnosti neschválená zločinecká agrese, ničení a zabíjení v SRJ. Pan SOLANA, který zastává tč. přední funkci v zahraniční politice EU, je vlastně, podle velitelské odpovědnosti, válečným zločincem par excellence. Jak to, že ho ICTY neobžaloval a nedal zatknout ? Copak není těžký mezinárodní zločin, když stovky bombardérů, na základě lživých informací, ničí a zabíjí 78 dnů, jen tak, když to nějaký generální tajemník, nějaké organizace nařídí, bez schválení jedinou světovou organizací OSN (její RB), která na to má právo? Nepřipomíná to slova Svatého Augustina, že „Stát bez práva je brloh lotrů“– kde místo „stát“ možno uvést „organizace NATO a její páni v roce 1999“. Ničení a zabíjení se účastnila i letadla sjednoceného Německa, která to stejné zde prováděla před 50 lety a částečně i před 80 lety.
Podle velitelské zodpovědnosti za hrůzy občansko–etnicko náboženské války byl souzen i bývalý prezident SRJ Slobodan Milošević, který ve vězení, během své obhajoby, i zemřel. Nicméně před tím nad svými vězniteli triumfoval, ukázal jim a jejich pánům jejich lži a podvody. I když to byli oni, podle velitelské odpovědnosti, kdo začali za pomoci Západu (Německa, Rakouska, Itálie, Vatikánu, a hlavně pak Clintonových USA) zabíjení a ničení v někdejší Jugoslávii, ICTY nikdy neobžaloval prezidenta Chorvatska Franju Tudjmana a prezidenta Bosny, Muslima Aliju Izenbegoviće, i když dodatečně se nechal slyšet, že je sledoval, že je dokonce možná i měl v plánu obžalovat. O obžalování Slovince Milana Kučana, který vlastně rozpad Jugoslávie zahájil, se nikdo nezmínil. Obžaloba ICTY proti Miloševićovi, podepsaná jeho hlavní prokurátorkou Louise Arbourovou, šikovně skrývala zločiny, které se mohly dokumentovaně připsat na vrub NATO aliance a albánských teroristů. Není zrovna pro nás nejlepší vizitka, že jsme vstoupili do NATO 12 dnů před počátkem jeho zločinů páchaných proti SRJ (12.března 1999) do této kdysi obranné a vážené organizace, a že jsme nevyužili hned svého vlivu (formálně bylo to ), k zastavení agrese NATO proti SRJ.
Když letectvo NATO začalo ničit a zabíjet ve SRJ, byla to doba, kdy Tribunál v Haagu (ICTY) měl ukázat své opodstatnění a energicky odsoudit tento do nebe volající zločin agrese, vydat mezinárodní zatykače na lidi, odpovědné za něho, a poukázat na trapné výmysly a lži západních státníků a médií o událostech na Kosovu. A tady ICTY a lidé za něho odpovědní ukázali svou skutečnou, nepoctivou tvář. Z ICTY udělali pravý KANGAROO COURT („KLOKANÍ SOUD“), jak ho někteří na Západě nazývají. Mysleli při tom na soud, který je výsměchem soudu, ve kterém jsou základy zákona a spravedlnosti pošlapávány. ICTY je instituce, která jako dávná ČEKA v prvních letech SSSR (podle Solženicyna) slučuje v jedněch rukách vyšetřování, zatykání, výslech, trestní řízení, soud i provedení rozsudku, zatím bez trestu smrti. ICTY není Norimberk v roce 1946, ale Moskva v roce 1938, se svými stalinskými monstr–procesy, pořádanými z politických důvodů.
Zatím co tisíce bomb a raket padaly na SRJ během NATO agrese v 1999, zatím co zakázané tříštivé bomby (cluster bombs) zabíjely a mrzačily a ochuzený uran chystal ekologickou katastrofu a úmrtí na zhoubné nádory a leukémii, hlavní prokurátorka ICTY paní Louise Arbour 22. května 1999 obžalovala s nebývalou drzostí prezidenta SRJ Slobodana Miloševiće, prezidenta Srbska Milana Milutinoviće, náčelníka generálního štábu armády SRJ generálplukovníka D. Ojdaniće, generála V. Stojiljkoviće, a ještě další osobnosti, za válečné zločiny. Znělo to jako vtip z nejčernějšího humoru. Paní prokurátorka chtěla pomoci z úzkých svým západním chlebodárcům, protože Jugoslávie obžalovala NATO za zločineckou agresi a vraždy civilního obyvatelstva, a za obrovské škody touto agresí způsobené, u legálního Mezinárodního soudního dvoru, soudu spravedlnosti v Haagu (založeném v r. 1921). V posledních 2–3 letech se USA, NATO, z části i Evropská unie, pod nebývalým tlakem a sliby snažily přimět SRJ, pak i stát Srbsko a Černá Hora, aby odvolaly svoji žalobu proti NATO zločinům (agresi). Jejich úmysl je zřejmý – chtěly by odsoudit Srbsko jako viníka za tragické události konce XX.století, aby veškerá škoda padla na Srbsko. Málem by chtěly, aby jim Srbsko zaplatilo i výdaje za zločinecké bombardování.
I při nezvyklé drzosti mocných, přece jen vyvolání války, agrese (a co byl NATO útok na SRJ 24. března 1999 než jasná agrese) patří mezi základní, nejtěžší mezinárodní zločiny, už od doby Kellogg (americký státník)–Briandova (francouzský státník) paktu (1928). Zdalipak si mezinárodní zločinci a jejich vrtichvosti, kteří organizovali a uskutečnili NATO agresi proti Jugoslávii v 1999, vzpomněli na rozsudek nad nacistickými zločinci v Norimberku: „Vyvolat agresivní válku je podle toho nejen mezinárodní zločin, ale NEJVĚTŠÍ mezinárodní zločin, který se liší od jiných válečných zločinů jen tím, že v sobě obsahuje akumulované zlo všech těch zločinů.“
Za svoje trapné, nečestné chování však paní Louise Arbour byla svými chlebodárci bohatě odměněna. Když ukončila svou činnost v ICTY, stala se v rodné Kanadě soudkyní Vrchního soudu. A v roce 2004 dostala ještě prestižnější a zřejmě i ještě lépe placenou funkci: stala se Vysokou komisařkou OSN pro lidská práva (UNHCHR). Ještě však před tím o ni napsali článek dva světově známí právníci, Christopher Black z Kanady a Edward S.Herman, profesor univerzity z Pennsylvanie (USA) „Louise Arbour, ještě neobžalovaný válečný zločinec“ (Balkans Infos, čís.42, 2000).
Profesor právnické fakulty Jihozápadní univerzity Kalifornie Jonathan J. Miller napsal 11. května 1999 v Los Angeles Times: „Poprvé ve svých dějinách se Spojené Státy ocitly jako účastník ozbrojeného konfliktu, ve kterém by mohl mezinárodní soud zcela oprávněně požadovat, aby soudil americké státní činitele i vojáky…Je to dobré pro mezinárodní právo, ale špatné pro prezidenta Clintona….protože bombardování, jako forma nátlaku, je ilegální.“
Chorvatská armáda, po zuby ozbrojená Německem, přes vyhlášené embargo, přepadla 1. května západní srbskou část Slavonie (v té době součást Republiky srbská Krajina, RSK). Pod zničující palbou dělostřelectva a letectva, bylo vyhnáno ze svých domovů kolem 15 000 tamních srbských obyvatel do zbídačené Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině, do SRJ. Vypáleno bylo údajně přes 1 000 srbských domů (aby se uprchlíci neměli kam vrátit), počet zabitých není přesně znám, udává se téměř 300 mrtvých a nezvěstných. Za této hrozné situace, kdy hořely a byly ničeny srbské vesnice a bylo vražděno srbské obyvatelstvo, nařídil tehdejší president RSK Milan Martić, jako pokus o zastavení řádění chorvatské soldatesky, vypálit několik raket s tříštivými náložemi na Záhřeb. Bylo při tom 5 mrtvých a několik desítek zraněných. Vyvolalo to zděšení v Záhřebu a nenávistnou reakci ochránce Chorvatska, Německa. OSN prakticky nijak nereagovala na porušení úmluvy o chráněné UNPA (United Nations Protected Area) zóně, Západní Slavonii (v té době probíhala jednání mezi místními Srby a záhřebskými úřady), ani na smrt několika vojáků UNPROFOR (United Nations Protection Force), vyvolanou činností chorvatských jednotek. ICTY nijak zvlášť neodsoudil ničení a vraždění v Západní Slavonii, UNPROFOR nijak nechránil jemu svěřenou oblast. Zato ale ICTY obratem obžaloval Martiće za válečný zločin, protože nechal odpálit těch několik raket v rámci pokusu o odvrácení další agrese na RSK. A „klokaní soud“ ICTY odsoudil Milana Martiće na 10 let vězení. Vládnoucí činitelé Chorvatska a ti, kteří nařídili a provedly ničení a zabíjení, vyhnání 15 000 Srbů ze Západní Slavonie, ti potrestáni nebyli.
Tribunál v Haagu je politická instituce, která svými podvody a nečestnými postupy soudí téměř celému srbskému národu, včetně jeho vůdců, a která se stala hlavním nástrojem, kterým se snaží zajistit amnestii pro ty, kteří doma i ze zahraničí zničili prosperující, multietnickou Jugoslávii a pro ty, kteří připravili a spáchali zločin NATO agrese proti té, již zmenšené Jugoslávii (SRJ) v roce 1999. Cíl ICTY je shodit vinu ze skutečných viníků na oběť, zajistit amnestii pro ty, kteří skutečně spáchali zločiny (Clinton, Albrightová, Blair, Fischer, Scharping, Solana, generál W.Clark, atd. a jejich místní nohsledi), i když nikdo nebyl zcela bez viny v tragedii Jugoslávie. Pokud by ICTY postupoval jako legální, nestranná organizace, která odsoudí skutečné viníky, kteří jsou jistě na obou stranách konfliktu, bylo by to správné. Ale dosavadní postup ICTY svědčí o pravém opaku. Válkou, sankcemi, ekologickou katastrofou následkem NATO agrese, stálou přítomností statisíců uprchlíků těžce poškozené Srbsko je soustavně vydíráno Západem, aby posílalo do Haagu kde koho, jinak že nedostane půjčky, že bude trvat proti němu stále zhoubná propaganda, že bude řešena otázka Kosova nepříznivě pro Srbsko, že nebudou přijati do evropských struktur, že mu nebudou poskytnuty výhody při obchodování, atd. Nejhorší na tom je, že jsou si lidé stále více vědomi, že ICTY neposkytuje spravedlivý soud. A věčně zachmuřená „inkvisitorka“ (hlavní prokurátorka ICTY), paní Carla del Ponte stále hrozí a chová se k Srbsku jako k nějaké západní kolonii.
Jedná se tu o odpovědnost hmotnou, politickou, dějinnou, morální a povšechně lidskou. NATO a jeho páni drze pošlapali řadu konvencí, protokolů, principů z Haagu, z Helsinek, ze Ženevy, z Norimberka, o zákonech a zvyklostech vedení války, o ochraně civilního obyvatelstva během války atd. Nutno zde připomenout, že OSN v roce 1956 opomenula zřídit soud pro válečné zločiny. USA mezi prvními znemožnily uskutečnění tohoto projektu v r. 1988, o který se snažilo 120 členů OSN. V posledních desítiletích proběhlo více „vnitřních“ konfliktů, které byly neskonale krvavější nežli události v někdejší Jugoslávii: válka ve Vietnamu, Afghánistánu, Nigerii (válka s Biafrou), Sudánu, Angole. A přece nikdo z mocných pro ně nevnutil organizaci OSN a mezinárodnímu společenství AD HOC tribunál. Sama paní Albrightová zamítla vojenskou angažovanost OSN v Rwandě, kdy ještě existovala možné zabránit masakru 800 000, nebo i více, zcela nevinných lidí.
Před ustavením ICTY v květnu 1993 bylo rozhodnuto (rezoluce RB 808 ze dne 22.února 1993), že plánované ICTY bude stíhat ty, kteří budou odpovědni za porušování mezinárodního humanitárního práva, uskutečněné na teritoriu bývalé Jugoslávie od roku 1991. Tribunál byl ustaven AD HOC, tedy pouze pro tuto příležitost. Při té příležitosti několik států, členů RB (Brasilie, Čína, Japonsko, Mexiko) nicméně při tom uvedlo, že neexistuje právní podklad pro ustavení Mezinárodního tribunálu AD HOC. Je veliký rozdíl mezi tribunály pro soud s válečnými zločinci v Norimberku a Tokiu a ICTY. Tribunály v Norimberku a Tokiu vznikly až po konci války, ICTY začal působit během trvání občansko–etnicko–náboženské války, kdy si činnost a rozhodování soudu zcela přivlastnili ti, kteří tragedii v Jugoslávii vyvolali a kteří provoz tribunálu platili…A tak vznikl ICTY, který svojí jednostranností, nevhodnými až podvodnými postupy zostudil světovou justici.
Co by té zrůdné instituci ICTY řekl T.G.Masaryk, který tak úspěšně bojoval proti podvodům rakousko–uherské justice během tzv. „velezrádného“ a „Friedjungova procesu, v létech 1907 a 1908.
„Protože tři akty obžaloby, říká Slobodan Miloševič, které se mne týkají a byly vydány potom, co 19 členských zemí NATO spáchalo otevřenou agresi proti tomu, co zbylo z bývalé Jugoslávie, Srbsku a Černé Hoře, s použitím zakázané výzbroje, s obnovením tyranie pomocí špičkových technologií.
Obviňovací akt ´Chorvatsko´se artikuluje na etnickou čistku a na údajnou sladěnou kriminální činnost, která byla zahájena před 1. srpnem 1991 a trvala až do roku 1992. Musím říci, že je třeba nekonečné nestydatosti a odvahy k uvedení takových lží na papír. Jak víme, tato perioda byla poznamenána masovými zločiny proti Srbům a prvním velkým exodem nějakých 150 000 Srbů z Chorvatska. …
Jsem si vědom, pánové, že je marné hledat logiku v narafičeném procesu. Historie zná podobné případy – například proces Dreyfus nebo Dimitrov, spojený s požárem Reichstagu – ale tento proces je všechny přesahuje rozsahem tragických důsledků.
Nechci říkat nic, co by se dotklo osob, ale budu mluvit o tragických důsledcích pro celý svět. Byla zničena budova všeobecného práva. A to na úrovni, která znamená zhroucení civilizace.
Naštěstí byli v minulosti spisovatelé a čestní mužové, kteří do historie vryli pravdu, aby příští generace pociťovaly stud a neopakovaly stejné omyly. Jsem přesvědčen, že se to bude znovu opakovat.
V pravdivé historii nynější doby, vaše spravedlnost ad hoc tam bude figurovat jako ilustrace monstrózních jevů nastalých na přelomu dvou tisíciletí.
A vy si, pánové, nemůžete představit jaké je to privilegium, i v podmínkách, které jste mi vnutili, mít pravdu a spravedlnost za spojence,
Vy si to, o tom jsem přesvědčen, ani neumíte představit.
Děkuji vám, pane Robinsone. Neměl jsem, naneštěstí, příležitost uvést všechno, co jsem chtěl, ale myslím, že k tomu budu mít ještě příležitost.
Jedině, kdybyste mi v tom zabránili jinými prostředky … .“
(Ze závěru textu projevu Slobodana Miloševiče před „Mezinárodním trestním tribunálem“ v Haagu ve dnech 31. srpna a 1. září 2004)
Jak byl úmyslně zabit Slobodan Milošević
Na základě důkladného seznámení se s analýzou autoritativního konsilia o zdravotním stavu Miloševiče byla vydána vědecká práce s řadou relevantních lékařských a vědeckých podkladů, které potvrzují, že prezident SRJ byl v haagském vězení zákeřně zavražděn.
Dne 12. března 2004 lékařské Konsilium ve složení: ředitel kardiovaskulární chirurgie vědeckého střediska „A. N. Bakuleva“, akademik Ruské Akademie lékařských věd, hlavní kardiochirurg Ministerstva zdravotnictví Ruské federace L.A.Bokerija, člen korespondent Ruské akademie lékařských věd, vedoucí oddělení kardiologie J.Z. Gluchova profesor, vedoucí kliniky kardiologie VMA Zdravko M.D.Mijailović–posoudil o dostupnou zdravotní dokumentaci a výsledky testů (z16.1.2004) Slobodana Miloševiče.
Na základě závěru autoritativního konsilia byla vytvořena vědecké práce s celou řadou důležitých lékařských referencí, z nichž exkluzivně uveřejňujeme některé závěry:
"Riziko, že se u pacienta projeví nová kardiovaskulární choroba – 49 procent“;
"U pacienta společně působí hlavní faktory onemocnění cév, takže riziko úmrtí nebo infarktu myokardu je zvýšené přibližně 20 krát";
"Vzhledem k tomu, že u pacienta existuje společné působení rizikových faktorů, pravdě–podobnost vzniku kardiovaskulárních chorob, je několika násobně vyšší“;
"Na základě nedostatečné fyzické činnosti (sedavý způsob života) se riziko úmrtí zvýšilo od 25 do 100 procent."
Je známo, že z důvodů dlouhého trvání procesu a vězeňských pravidel používaných při něm, Slobodanu Miloševičovi byly často znemožněny i povinné vězeňské každodenní procházky.
Na základě jiných faktorů, jako je cholesterol apod., "riziko smrti je nejméně dvojnásobně vyšší, než u osob s normální hladinou cholesterolu...u něj riziko smrti bylo zvýšeno přibližně sedmkrát."
1. Riziko mozkové mrtvice je zvýšené až 20krát;
2. Riziko koronární smrti je zvýšené přibližně pětkrát;
3. Riziko smrti z dalších příčin je zvýšené čtyřikrát.
Na základě hypertro fielevé srdeční komory vědci učinili závěr, že"pravděpodobnost fatální kardiovaskulární příhody (infarkt myokardu, angina pectoris, maligníarytmie a náhlá smrt) je zvýšena minimálně o 20 procent."
Na základě některých dalších faktorů došlo Konzilium k závěru, že "riziko karsko– vaskulárních onemocnění se zvýšilo na pětinásobek".
Ke konci nálezu se uvádí závěr, že byla "veliká pravděpodobnost, že redukce pracovní zátěže a psychomentálního stresu nelze dosáhnout umělou cestou (pouze léky – protože by to pravděpodobně podstatně narušilo pracovní a psychofyzické schopnosti pacienta).
"Nejpravděpodobněji je nutné snížit pracovní zátěž a všechny další okolnosti, které zvyšují psychomentální stres,ve spolupráci s pacientem."
Definitivní autoritativní závěr je:
"Pracovní zátěž a dlouhodobý mentální stres se dá korigovat ve spolupráci s pacientem následujícími způsoby:
Snížit počet pracovních hodin(denní, týdenní, atd.);
Zvýšit počet hodin, potřebných pro relaxaci a odpočinek;
Udělat přestávku v práci a psychomentální zátěži narok(pravidelně sledovat účinky odpočinku na zdravotní stav pacienta a je–lito nutné,přijmout dodatečná opatření);
Po tomto oživení je nutné pracovní zátěž neustále s aktuálním zdravotním stavem pacienta."
Žádný z těchto závěrů, jak je známo, nebyl přijat. Naopak. Slobodan Miloševič byl stále záměrně chybně léčen – a to způsobem, který ve svém dopise ruskému velvyslanectví v Bělehradě a vládě Ruské federace, den před smrtí označil Milošević jako "pokus o vraždu" – pracovní zatížení mu bylo trvale zvyšováno, byl zahlcován novou a novu dokumentací, administrativními omezeními, izolací, zákazem komunikace a obcházením návštěv jeho manželky Mirjany Markovićové a pronásledováním ostatních členů jeho rodiny.
A když přišla možnost spásného chirurgického zákroku a léčby v Rusku, na které Rusko poskytlo záruky, přistoupilo se 11. března 2006 k jeho konečné likvidaci v scheveningské vězeňské cele.
Pramen: , překlad: Václav Dvořák, Kosovoonline 14.4.2011
Miloševičova smrt – politická vražda svedená na oběť
Sara Flaunders
V létě 2004 jsem se setkala se bývalým jugoslávským prezidentem Slobodanem Miloševičem ve vězení Scheveningen, když jsem byla povolána jako svědek obhajoby. Než jsem mohla vejít dovnitř, musela jsem projít čtyřmi absolutně oddělenými kontrolními místy. Nemohla jsem pronést nic než papíry/spisy. Každá další kontrola byla důkladnější, než předešlá. Nikdo, kdo se setkal v posledních čtyřech letech s Miloševičem by neuvěřil, že by riskoval sebevraždu před koncem procesu. A nikdo, kdo navštívil Scheveningen v Haagu nemůže věřit fantastickým tvrzením, že by byl schopen propašovat do vězení nepředepsané léky. Tato tvrzení spíše dávají tušit, že odpovědní činitelé se zoufale snaží skrýt své vlastní zločiny.
Má svědecká role měla spočívat na mé cestě do Jugoslávie na jaře 1999. Během 78 dnů trvajícího bombardování jsem navštívila bombardované školy, nemocnice, teplárny a tržiště, kde jsem všude zaznamenávala a nahrávala škody způsobené civilnímu obyvatelstvu. Navíc jsem od roku 1993 psala o zákulisní roli USA ve rdoušení a tlaku na rozkouskování Jugoslávie.
Dokonce i když bylo mé jméno zařazeno do seznamu svědků obhajoby, tak bylo třeba podstoupit velmi komplikovanou a zdlouhavou proceduru, abych mohla vězení navštívit. Ačkoliv bylo v den návštěvy už všechno schváleno, stejně trvalo ještě čtyři hodiny, než jsem se dostala přes všechny kontrolní body do zvláštního bloku uvnitř vězení, kde jsou drženi obžalovaní Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Tento blok je absolutně oddělen od obecné populace a silně monitorován.
Vězení Schveningen je maximálně hlídané zařízení, které používá nejmodernější technologie. Miloševič a další obvinění jsou ubytováni ve zvláštním oddělení uvnitř většího vězení. Toto oddělení má čtyři patra, která mají každé po dvanácti celách. Blok je hlídán speciálními strážemi OSN. Kamery jsou všude. Veškerý pohyb vězňů je sledován a kontrolován. Když byl prezident poprvé umístěn do cely, tak světla svítila dokonce 24 hodin denně a byl sledován jeho sebemenší pohyb.
Odkud se vzal Rifampicin?
Nyní holandské úřady prohlašují, že Miloševič bral vzácné, těžko získatelné antibiotikum, které se užívá například na lepru a tuberkulózu. Tento lék má jedinečnou schopnost neutralizovat léky užívané na vysoký tlak. Jak se tento lék dostal do Miloševičova systému? Miloševič byl držen ve vězení s maximální třífázovou ochranou. Byl střežen speciální jednotkou ve vězení, které kdysi sloužilo i jako zařízení nacistům pro držení holandských odbojářů.
Když byl 12. ledna nalezen Rifanpicin v Miloševičově krvi, ICTY držel zprávu v utajení i dokonce před Miloševičovými lékaři, kteří si stěžovali, že něco strašně poškozuje zdraví obžalovaného. Zatímco vězeň i vybraní právníci z Výboru pro jeho ochranu požadovali zdravotní informace, úředníci ICTY na ní seděli. Pokud úředníci ICTY skutečně věřili, že propašoval do vězení jedovaté léky, proč nezveřejnili tuto zprávu o hodně dříve?
Zdržení ubližovala Miloševičovi
Stejně exotické je tvrzení, že Miloševič předstíral nemoc, aby proces zdržoval. Žaloba zdržela proces nejprve tím, že přidala obvinění týkající se Chorvatska a Bosny v momentě, kdy si uvědomili, že nemají důkazy pro tvrzení ohledně Kosova, a dále tím, že od února 2002 do února 2004 představila stovky svědectví, které vytvořily 500 000 stran textu.
Pokaždé, když byl Miloševič příliš nemocný, než aby mohl pokračovat v soudní síni, žaloba toho využívala, aby mu vnutila právníka a tím porušovala právo obžalovaného bránit se sám, stejně jako právo odmítnout vnuceného právníka. Miloševič byl připraven použít proces jako platformu k obhájení nejen sebe, ale i lidu Jugoslávie a k obvinění USA, Německa a sil NATO ze zločinného zničení jeho země. Uvítal soud, jako jedinou platformu, kde mohl uvést svůj historický záznam/zápis. V jeho slovech, která zněla v soudní síni neustále vysvětloval, proč chce a je i přes špatné zdraví odhodlán pokračovat.
S Miloševičem jsem se setkala ve speciální místnosti, která byla jediným místem, kde mu ICTY povolil pracovat, nebo si připravovat podklady pro svou obhajobu. Kdykoliv se mu zvýšil krevní tlak, nebo byl neschopen pokračovat při jednáních soudu, byl mu také znemožněn přístup k materiálům své obhajoby.
Miloševičovy kardiovaskulární problémy, a zvláště vysoký tlak, několikrát zpozdily soud. Úředníci ICTY se pokaždé pokusili využít jeho zdravotních problémů v neustálém úsilí odepřít mu právo řídit si vlastní obhajobu. Ani nemoc, ani zdržování mu tedy nijak nepomáhalo při jeho obraně.
ICTY tvrdil, že Miloševič tajně bral léky a zároveň se vyhýbal užívat léky předepsané. Miloševič na tato tvrzení osobně odpověděl 1. září 2004: „Vy zřejmě neznáte praxi ve vaší vazební jednotce. Svoje léky beru v přítomnosti stráží. Dostávám je. Beru je v přítomnosti stráže, která zaznamenává do knihy přesný čas, kdy jsem léky užil.“
Přes život ohrožující riziko, které se zvyšovalo s každým sporem s žalobou, odmítli úředníci tribunálu dokonce i pravidelné kontroly zdravotního stavu bývalého prezidenta. Celé měsíce také odmítali přístup specialistů, kteří byli ochotni přijít do Scheveningenu, a zdržovali tak jejich péči.
Miloševičovo vlastní vysvětlení jeho zdravotních problémů je mnohem více logické a důvěryhodné, než vysvětlení ICTY. V dopise adresovaném ruskému velvyslanectví psal dva dny před svou smrtí, že nebral více než čtyři roky žádná antibiotika. Ptá se tam také, proč lékařská zpráva o objevení Rifampicinu v jeho krvi byla utajována déle než dva měsíce. Dále píše, že věří, že byly podniknuty aktivní kroky ke zničení jeho zdraví, a varuje, že může být tráven a že jeho život je v nebezpečí.
Politický tribunál
Způsob, jakým ICTY zacházel s Miloševičovou smrtí byl podobný způsobu, jakým bylo zacházeno s celým procesem. Byl to pokus obvinit oběť ze zločinu.
ICTY není skutečný mezinárodní soud, který by byl schopen obvinit nějakého válečného zločince. Je to politický soud založený Radou bezpečnosti OSN na naléhání ministryně Madaleine Albrightové v roce 1993, které porušilo Chartu OSN. Jeho působnost je omezena pouze na území bývalé Jugoslávie a drtivá většina vězňů jsou Srbové. Je to nástroj propagandy a internační tábor pro politické vězně, který se tváří jako nestranný soud. Chce potrestat oběti za zločiny spáchané proti nim a osvobodit imperiální síly, které napadly, bombardovaly, rozkrájely a vynutily privatizaci Socialistické federativní republiky Jugoslávie.
Když se mnou Miloševič diskutoval o procesu, tak rozsah jeho historických znalostí, i jeho energie přes špatný zdravotní stav nám dovolili i přes mou únavu po letu a čtyřhodinovém martyriu vstupních kontrol ukončit náš rozhovor s nadšením pro následující kroky u tribunálu.
Teď je svět žádán, aby věřil, že je Miloševič zodpovědný za svou vlastní smrt. To je tak neuvěřitelně složitý scénář a komplikovaně sebevražedný příběh, který je asi tak podobně nepravděpodobný, jako obvinění, kterým čelil. Koupená a placená korporativní média přijala a propagovala popis jeho smrti stejně podlézavým způsobem, jako přijala samotnou existenci tohoto ilegálního soudu a ospravedlnění/omluvu pro zničení Jugoslávie.
Miloševič je nyní pryč. Ale souhrn jeho odpovědí během dvou let procesu a jeho zahajovací obhajovací řeč žijí dál. Zanechal rozléhající se obvinění USA a Evropy ze silového zásahu na Balkáně v historickém dokumentu ve stylu/formátu „Obviňuji/žaluji“ („ I accuse“). Jeho řeč, která obsahuje rozsáhlou dokumentaci a faktické detaily, byla vydána v srbštině, řečtině, francouzštině, ruštině a angličtině (v té době již i v češtině–pozn.red.). Ohlas řeči, která vyšla pod názvem „Obhajoba mluví – pro historii a budoucnost“ (IAC 2006) bude trvat ještě dlouho potom, co se laciná válečná propaganda zhroutila. (Messin, 20. březen 2006, Zdroj)
Haagský tribunál znovu očistil Miloševiče
globe–32299_960_720, příspěvky od messin 7.12.2017, Andy Wilcoxson
Více než jedenáct let po jeho smrti už druhý soudní proces u tribunálu OSN pro válečné zločiny v Haagu dospěl k závěru, že bývalý srbský prezident Slobodan Miloševič nebyl zodpovědný za válečné zločiny spáchané v Bosně, kde se odehrála v souvislosti s rozpadem Jugoslávie ta nejhorší zvěrstva.
Ve skryté poznámce pod čarou hluboko ve čtvrtém souboru rozsudku nad bosensko–srbským generálem Ratko Mladičem soudci jednomyslně dospěli k názoru, že „důkazy, které obdržela soudní komora, neukázaly, že by se Slobodan Miloševič, Jovica Stanicic, Franko Simatovic, Zeljko Raznatovic, nebo Vijislav Šešelj podíleli na realizaci společného zločinného plánu/podniku“ založit homogenní bosensko–srbskou entitu spácháním trestných činů uvedených v obžalobě. (1)
To je důležité přiznání, protože prakticky veškeré západní mediální korporace a prakticky každý politický lídr každé západní země posledních 25 let strávili tím, že nám neustále vykládali, jaké je Slobodan Miloševič genocidní monstrum, stejného druhu jako byl Adolf Hitler. Říkali nám, že je to „řezník Balkánu“, ale na podporu těchto obvinění nikdy nebyly žádné důkazy. Byli jsme obelháváni za účelem ospravedlnění ekonomických sankcí a vojenské agrese NATO proti srbskému lidu – stejně jako nás obelhávali kvůli ospravedlnění války v Iráku.
Jedná se o druhý po sobě jdoucí proces u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY), kdy soudní komora dospěla k závěru, že Slobodan Miloševič není vinen z nejzávažnějších zločinů, ze kterých byl obviněn.
Minulý rok soud rovněž dospěl k závěru, že „komora není přesvědčena o tom, že by v tomto případě byly předloženy hodnověrné důkazy o tom, že Slobodan Milošovi souhlasil se společným plánem/podnikem“ trvale odstranit bosenské Muslimy a bosenské Chorvaty z vyhlášeného bosensko–srbského území. (2)Tribunál neučinil nic pro zveřejnění těchto zjištění navzdory skutečnosti, že Slobodan Miloševič byl ze strany tribunálu obžalován v 66 bodech z genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.
Miloševič zemřel ve vazbě tribunálu před uzavřením svého procesu. Byl nalezen mrtev ve své cele poté, co v oddělení pro zadržování dostal infarkt. Necelé dva týdny předtím tribunál zamítnul jeho žádost o předběžné propuštění, kvůli operaci srdce, která by mu zachránila život. (3)
Lékař Leo Bokeria, specialista na cévní onemocnění, který měl dohlížet na Miloševičovu léčbu v Bakulevově vědeckém centru kardiovaskulární chirurgie, řekl: „ kdyby byl Miloševič převezen do jakékoliv specializované ruské nemocnice, tím spíše do ústavu jako je ten náš, mohl podstoupit odborné koronární vyšetření, byly by udělány dva stenty a žil by mnoho dlouhých let. Ten člověk zemřel v současné době, kdy byly k dispozici veškeré způsoby léčby a nabídky naší země a reputace našeho lékařství byly ignorovány. Ve výsledku udělali to, co chtěli udělat.“ (4)
Méně než 72 hodin před jeho smrtí doručil Miloševičův právní zástupce dopis ruskému ministerstvu zahraničních věcí, ve kterém vyjádřil strach, že je Miloševič otravován jedem. (5)
Vyšetřování Miloševičovy smrti tribunálem potvrdilo, že byl při jednom z testů v jeho krvi nalezen Rifampicin (nepředepsaný lék, který mohl ohrozit účinek jeho léků na vysoký krevní tlak), ale že o výsledcích testů nebyl celé měsíce informován, „kvůli právně obtížné situaci, ve které se ocitl doktor Falk (vedoucí lékařů v Haagu) kvůli nizozemským právním předpisům, týkajícím se lékařského tajemství.“ (6) Neexistují žádné nizozemské právní předpisy, které by lékaři zakazovaly oznámit pacientovi výsledky jeho vlastního krevního testu a americké diplomatické depeše zveřejněné Wikileaks ukazují, že tribunál neuplatnil lékařské tajemství, když poskytl podrobné lékařské informace o zdraví Slobodana Miloševiče a zdravotní záznamy zaměstnancům amerického velvyslanectví v Haagu bez jeho souhlasu. (7)
Soudní řízení proti Miloševičovi proběhlo špatně. Každému spravedlivému pozorovateli bylo očividně jasné, že není vinen ze zločinů, ze kterých je obviněn. James Bissett, bývalý kanadský velvyslanec v Jugoslávii, uvedl, že proces s Miloševičem „převzal všechny vlastnosti stalinistických soudních procesů“. George Kenny, který řídil jugoslávskou sekci amerického ministerstva zahraničí, taktéž odsoudil proces s Miloševičem jako ze své podstaty nespravedlivý, v celku více než politický proces. (8) Ohledně styku s veřejností byl proces pro tribunál katastrofou. V půli projednávání případu publikovaly London Times článek pošpiňující Miloševičovu ženu a naříkající nad skutečností, že „jednou z ironií Slobodanova procesu je to, že jeho popularita posílila. Hodiny vysílacího času, díky laskavému svolení soudu, způsobily, že se do něj spousta Srbů znovu zamilovala.“(9)
Zatímco proces zvýšil Miloševičovu popularitu, zničil naopak důvěryhodnost tribunálu u srbské veřejnosti. Srbská veřejnost proces sledovala v televizi, a když srbské Ministerstvo pro lidská práva provedlo tři roky po soudním řízení průzkum veřejného mínění, tak zjistilo, že „tři čtvrtiny srbských občanů věří, že soud v Haagu je spíše politickou, nežli právní institucí. (10)
Známý proti–Miloševičovský novinář a autor Tim Judah byl zděšen, když sledoval, jak se proces vyvíjí. Napsal, že „soudní proces s bývalým jugoslávským prezidentem Slobodanem Miloševičem probíhá strašně špatně a přemění ho v očích veřejnosti z darebáka, obviněného z válečných zločinů, na srbského hrdinu. (11)
Koncem roku 2005 Miloševičovi pomlouvači chtěli, aby bylo vysílání procesu zrušeno, protože nemělo politický účinek, ve který doufali. Politický analytik Daniel Cveticanin napsal: „zdá se, že přenos přináší více prospěch těm, kteří měli být odhaleni, než srbské veřejnosti. Svobodomilné a demokratické záměry přímého přenosu nepřinesly plánovaný efekt. (12) Miloševičovi podporovatelé byli na druhou stranu důrazní. Chtěli, aby přímý přenos pokračoval, protože věděli, že je nevinný a chtěli, aby to veřejnost sama viděla. (13)
Osvobození Slobodana Miloševiče tím samým tribunálem, které ho před jedenácti lety zabil, je pro obyvatele Srbska chladnou útěchou. Srbský národ přetrpěl roky hospodářských sankcí a bombardovací kampaň NATO proti jejich zemi kvůli nepodloženým obviněním proti jejich prezidentovi.
Přestože tribunál nakonec připustil, že neměl důkazy proti Slobodanu Miloševičoví, jeho pochybné jednání by vás mělo přinutit dvakrát se zamyslet, než akceptujete jakýkoliv jeho další verdikt.
[1] ICTY, Mladic Judgment, Vol. IV, 22 November 2017, Pg. 2090, Footnote 15357
[2] ICTY, Karadzic Judgment, 24 March 2016, Para. 3460
[3] ICTY Case No. IT–02–54 Prosecutor v. Slobodan Milosevic, Decision on Assigned Counsel Request for Provisional Release, February 23, 2006
[4] “Milosevic Could Be Saved if He Was Treated in Russia – Bokeria,” Itar–Tass (Russia), March 15, 2006
[5] Text of Slobodan Milosevic’s Letter to the Russian Ministry of Foreign Affairs
[6] Judge Kevin Parker (Vice–President of the ICTY), Report to the President of the ICTY: Death of Slobodan Milosevic, May 2006; ¶ 31, 76
[7] U.S. State Dept. Cable 03THEHAGUE2835_a, “ICTY: An Inside Look Into Milosevic’s Health and Support Network”
[8] “Milosevic trial delayed as witnesses refuse to testify,” The Irish Times, September 18, 2004
[9] “Listening to Lady Macbeth,” Sunday Times (London), January 5, 2003
[10] “Public Opinion Firmly Against Hague,” B92 News (Belgrade), August 2, 2004
[11] Tim Judah, “Serbia Backs Milosevic in Trial by TV – Alarm as Former President Gains the Upper Hand in War Crimes Tribunal,” The Observer (London), March 3, 2002
[12] “Debate Opens in Serbia Over Live Coverage of Milosevic War Crimes Trial,” Associated Press Worldstream, September 22, 2005
[13] “Serbian NGO Opposes Decision to Drop Live Broadcast of Milosevic Trial,” BBC Monitoring International Reports, October 8, 2003; Source: FoNet news agency, Belgrade, in Serbian 1300 gmt 8 Oct 03; See Also: “Serbia: Milosevic Sympathisers Protest Inadequate Coverage of Trial,” BBC Worldwide Monitoring, June 10, 2002; Source: RTS TV, Belgrade, in Serbo–Croat 1730 gmt 10 Jun 02
Zdroj:
Překlad Messin, 20. březen 2006, Zdroj)
Skandál v Haagu na pokračování: Šešelj nechce ustoupit a tak si ho nechají ve vězení.
Lídr Srbské radikální strany (SRS) a muž obžalovaný u soudu ICTY v Haagu doktor Vojislav Šešelj odmítl přijmout podmínky, které mu chce uložit soud v Haagu a srbská vláda za jeho podmínečné propuštění na svobodu. Především jde o závazek Srbska, kde by měl pobývat do vynesení rozsudku soudu prvního stupně.
Podle vyjádření Zorana Kresiće, člena právního týmu lídra srbských radikálů, Šešelj zaslal soudu odpověď už v dopise 17. června tohoto roku.
Připomínáme, že Šešelj haagskému soudnímu dvoru napsal, že nebude akceptovat požadavky Haagu pro přechodné propuštění na svobodu a ani záruky Srbské republiky.
Podpředseda SRS Milorad Mirčić včera potvrdil, že z podmínek stanovených soudem pro předčasné propuštění je jejich vůdce ochoten akceptovat pouze odevzdání pasu a závazek, že neopustí území Srbska.
Další místopředseda SRS Nemanja Šarović doufá, že Šešelj zůstanu u svého předchozího rozhodnutí nepřijmout podmínky tribunálu, "protože by pouze nahradil jedno vězení vězením druhým a v něm by byla uvězněna i celá jeho rodina". Tvrdohlavé1/ setrvávání na těchto pozicích má za následek setrvání Šešelje v haagském vězení.
Vzhledem k odlišnému stanovisku napsal minulý týden soudce Jean–Claude Antonetti, že bude nucen odložit Šešeljovo prozatímní propuštění, dokud se doktor Šešelj formálně nezaváže plnit požadavky soudu.
ICTY dala Šěšeljovi lhůtu tří pracovních dnů, aby písemně a v právně závazné formě deklaroval dodržení podmínek předběžného propuštění z vazby. Také požádala srbskou vládu, aby dala záruku za dodržování podmínek propuštění.
Mezi podmínkami, které haagský tribunál stanovil, musí doktor Šešelj zůstat v domácím vězení, musí mu být zabaven pas, musím mít policejní doprovod, když bude chtít navštívit lékaře, musí mu být zakázáno se stýkat se svědky a "oběťmi" procesu a stejně tak mu má být zakázáno veřejné projednávání jeho případu, s výjimkou před členy týmu jeho obhájců.
Z Moskvy povzbuzující dopis
Poslanci ruské Státní dumy požadují, aby byl Vojislav Šešelj okamžitě propuštěn z vazby v Haagu. Z podnětu komunistických poslanců, poslanec Státní dumy Ruské federace a prezident Ruského výboru pro ochranu dr. Vojislava Šešelje Vjačeslav Tetjokin poslal povzbuzující dopis, ve kterém Šešelje nazval jedním z "nejslavnějších politických vězňů v Evropě". Tato iniciativa byla podpořena zástupci všech parlamentních frakcí ruské dumy.
– – –
1/ takto dnešní srbská kolaborantská média označují principiální Šešeljovu pozici, že je nevinný a že soud v Haagu (ICTY) nebyl schopen za více než 11 let dojít k rozsudku, nehledě na celý trapně vykonstruovaný proces a řadu zásadních pochybení při vedení procesu. Mimochodem, i takto – s citově zabarvenými slovy ve zprávě – pracuje současná státní propaganda v Srbsku. Ostatně současná česká média tzv. hlavního proudu postupují stejně.
O skandálních okolnostech procesu s Vojislavem Šešeljem před lžisoudem ICTY v Haagu jsme psali zde a zde a zde a zde a zde a zde a zde a zde a v dalších článcích (použijte funkci 'hledat' na horní liště vpravo). Popisuje je i Radim Panenka ve své knize "Justiční tyranie uprostřed Evropy".
Zdroj:
Vojislav Šešelj – "Vracím se pro pomstu!"
Michael Jambajev, Ph.D.
Dnes přiletí do Bělehradu vůdce srbských radikálů...
Vojislav Šešelj se vrací do Srbska z vězení haagského tribunálu (ICTY), kde byl nelegálně držen 4300 dnů. Připomeňme , bezprostředně po obvinění, která byla v Haagu vznesena proti němu, Šešelj v únoru 2003 koupil letenku a odletěl do Haagu dobrovolně, s cílem osobně dokázat svou nevinu.
"Byl bych velmi smutný, pokud by tento světový cirkus proběhl bez mého přímého účinkování. Už se nemůžu dočkat, až se dostanu do Haagu, co možná nejdříve a jakýmkoli způsobem. Smyslem mého života není umřít tiše v posteli, ale vykonat nějakou důležitou práci, na které budou vzpomínat generace. Haag je pro to ideální případ," taková byla jeho slova, která Šešelj pronesl v rozhovoru pro bělehradskou "Politiku" poté, co proti němu byla 14.února 2003 v u haagského tribunálu vznesena obžaloba.
Carla del Ponte ve své slavné knize (Lov na válečné zločince – pozn.překlad.) napsala, že jí zesnulý bývalý srbský premiér Zoran Djindjić řekl: "Vezměte si Šešelja a nevracejte nám ho." Nyní Del Ponte, která sepisovala obvinění proti Šešeljovi, odmítá komentovat jeho propuštění, i když je pouze formální a "dočasné".
Před odletem do Nizozemska v roce 2003 vydal Šešelj prohlášení, že odchází do Haagu, aby "zničil Tribunál, který je americkou zbraní namířenou proti Srbům." "Rozsekám ho na kousky a z Haagu se vrátím jako vítěz," řekl Šešelj na letišti v Bělehradě. Před tím na mnohatisícovém shromáždění v Bělehradě lídr Srbské radikální strany oslovil publikum: "Jedu do Haagu reprezentovat více než 10 tisíc dobrovolníků Srbské radikální strany – hrdiny Srbska a bojovníky za svobodu. Nevydávejte jim další Srby, nevydávají jim ani Radovana Karadžiće ani Ratka Mladiće!“ Tehdy jeho bývalý kolega a zároveň místopředseda Srbské radikální strany (SRS) Tomislav Nikolić řekl: "Dnes Srbsko se strachem a hrdostí doprovází svého bojovníka do nové bitvy. Vojislav se utká s nepřáteli Srbů v Haagu." Uběhlo víc než 11 roků. Tomislav Nikolić dávno zradil svého "vojvodu", Karadžiće a Mladiće vydal podle Tribunálu. A Šešelj, i když těžce nemocen, se vrací, vrací se jako vítěze! Lídr SRS prodělal nemoci a hladovky, ale zlomit ho nedokázali.
25. března 2003 v Haagu Šešelj řekl, že je nevinný. Ale samotný "soud" začal teprve 7. 11. 2007(!). Soud se mu snažil vnutit svého advokáta, ale Šešelj zahájil bezprecedentní protestní hladovku, která přitáhla pozornost světových osobností veřejného života různých politických názorů, a tak mu „soud“ ustoupil.
V červenci 2009 byl odsouzen k 15 měsícům vězení za "pohrdání soudem", a opakovaně za to samé v únoru 2010.
Prokuratura v březnu 2012 žádala pro vůdce SRS 28 let vězení.
Šešelj stejně jako mnoho dalších vězňů za haagskými vězeňskými zdmi pronásledují nemoci. Byl mu implantován kardiostimulátor. Po tom měl víc než podivné infarkty, které mnozí spojovali s vnějším vlivem na koronární přístroj. V letošním roce mu on byly diagnostikovány příznaky rakoviny, která byla formálním důvodem jeho "dočasného propuštění do lékařského ošetření."
Na tuto sobotu již byl v Bělehradě oznámen uvítací mítink s Vojislavem Šešeljem, na kterém bude konečně moci přímo oslovit své lidi. Hlavní srbští politici se shodují v názoru, že návrat vůdce SRS do Srbska nemůže destabilizovat zemi. Nicméně, místopředseda SRS Nemanja Šarović zdůrazňuje: "Návrat Šešelje nezpůsobí chaos nebo nepokoje v zemi, může destabilizovat pouze zrádný režim."
Určitě poznámka Šaroviće nejsou jen prázdná slova. Během komunikace se srbskými diplomaty 5. listopadu t.r. v haagském vězení řekl Šešelj sarkasticky: "Jestliže přijedu do Srbska, nebudu se zabývat svým zdravím! Všechny své síly nasměruji na pomstu." O tom v Bělehradě informovaly noviny "Blitz". Kromě toho podle stejných zdrojů vůdce SRS varoval, že na svobodě nebude dodržovat žádné jemu stanovené podmínky či nějaké jiné záruky, zejména ne záruky "prozápadní zrádné vlády v Bělehradě." Ve stejné době dala Srbská vláda záruky podmínek haagskému tribunálu k propuštění Šešelje. Mezi těmito podmínkami je pouze vyhýbání se kontaktům s potenciálními svědky (kteří ve skutečnosti neexistují!) a jeho vrácení zpět do Haagu na žádost soudu k vyslechnutí rozsudku.
Je také zajímavé, že Šešelj vlastní pouze jeden cestovní pas – pas Svazové republiky Jugoslávie, která již neexistuje ... A zatím Srbové čekají "vojvodu Voja". Letadlo s ním by mělo v Bělehradě přistát dnes asi ve 13,00 místního času. Novarepublika.cz
Vojislav Šešelj – Jedinou hrozbou pre Srbsko je NATO
Musíme sa dostať do pozície, aby nás Rusi bránili, ako keby boli napadnutí!
Belehrad 21. mája 2019 (HSP/Foto:TASR/AP–Toussaint Kluiters, Pool)
Musíme zintenzívniť vzťahy s Ruskom. Iba týmto spôsobom budeme v úplnom bezpečí. Musíme dospieť k situácii, že Rusko bude brániť Srbsko rovnako, ako by sa bránilo, keby bolo napadnuté, povedal v televízii Pink vodca parlamentnej Srbskej radikálnej strany Vojislav Šešelj. Vladimír Minorita
Redakce: J. Skalský Připravil: dr.O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 766. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých vlasteneckých organizací, Praha, 28. března 2022
Webová adresa:
Estránky:
FB: :
